Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary IČO: 60097540

Volary v plamenech...

Ne, nelekejte se, prosím! Nevolejte hasiče, ani nehledejte v černých kronikách! Tato událost je přeci jen trochu staršího data... 22. července 1863 smetl obrovský požár velkou část Volar z povrchu zemského. Tato smutná a tragická událost však nakonec paradoxně vlila obyvatelstvu novou sílu do žil – neb jak by řekl klasik:“co tě nezabije, to tě posílí“ a Volary vstávají coby "bájný Fénix z popela", aby za krátkých osm let byly povýšeny císařem Františkem Josefem I. na město!

Pojďme si připomenout tuto tragédii slovy spisovatele a lokálního historika Romana Kozáka: (článek...)

  …píše se středa 22. července 1863. Letní den přeje pastvě, polním a lučním pracím. Ještě při západu slunce nikdo nic zlého netuší. Okolo desáté ale náhle propuká oheň v jednom z chlévů a během hodiny stojí polovina města v plamenech! Žár je strašlivý a ohnivý kohout na sebe bere podobu zdivočelého draka. Lidé z domů po pravé straně potoka polévají svá stavení vodou, avšak části města ležící vlevo od potoka není pomoci. Vítr vane směrem k severovýchodu a požár se šíří městem jako vichřice. Zvony na kostele zvoní na poplach, ale plameny přeskakují ze střechy na střechu a z domu na dům. Dřevěné šindele ohni chutnají. Pět, deset, patnáct, už dvacet stavení je v plamenech a oheň stále nabírá na rozletu! Už třicet domů hoří, už čtyřicet, ale není nikoho, kdo by to počítal. Vždyť i hašení je k ničemu. Nocí lítají ohnivé stopy a nebe žhne.

   Lidé sotva tak stihnout  vyvést z chlévů strachem zdivočelý dobytek – ale pak už jde jen o jediné: zachránit si holý život. Není čas vynášet z domu stoly a truhlice, stejně jako není v lidských silách zdolat běsnící živel. Už vzplanul padesátý dům, už hoří i fara, škola i kostel, a divoký hladový oheň stále nemá dost!

   Záře hořících Volar se rozlila nad Šumavou. Je vidět až v Linci! Požár rozzářil noční oblohu natolik, že ve vsích okolo Volar se budí lidé. „V chalupách bylo o půlnoci tolik světla, že při něm bylo možné přepočítávat peníze,“ budou vyprávět osadníci později.

   Praskot ohně přechází v rachot hroutících se trámů. Lidé, kteří polévají své domy vodou už umdlévají; patří však mezi ty šťastnější. Dobytek se rozutekl do lesů a ženy štkají. Potom té noci už podruhé svítá. Je kalné ráno a volarskou kotlinu naplnil hustý pach spáleniště. Polovina Volar není. Neexistuje. Doslova v popel se obrátilo přes šedesát volarských usedlostí.

 

   Je 23. červenec a Šumava vstává do horkého slunečního dne. Volarští stále jako by nechtěli věřit tomu, co vidí. Tam, kde žili jejich předkové i oni sami, není nic než zmar. Zdá se  být nepochopitelné, že do ještě horkých ruin praží zlaté letní slunce a nad truchlícím městem se klene modrý blankyt.

   Jenže tepla a dusna je pojednou ve vzduchu příliš. Lidé ucítí i něco jiného než jen dech požářiště. Ucítí strach. Obloha potemní a shůry dopadá na město další rána. Bouře zasáhne volarskou kotlinu zničující silou, jako by chtěla dokonat dílo zkázy. Ohně blesků zapalují oblohu a vodní masy drtí vše, co jim stojí v cestě. Větrná smršť a rachot hromů berou lidem zbytky víry v pozemský život. Vyděšení lidé ten už podruhé prchají z míst, kde se narodili a kde žili. Jen pryč z města, pryč do lesů! Utíkají do šera okolního hvozdu a nikdo nepochybuje o tom, že do volarské kotliny vstoupila sama Apokalypsa!

 

   (…) Na požár se vzpomínalo po dlouhá desetiletí a byl skutečným předělem v historii města. Oheň vypukl v dolní části náměstí a nejvíce postihl část města situovanou zhruba mezi potokem a kostelem. Volary v té době čítaly přes 250 domů, ale v tom byly zahrnuty i usedlosti ležící v lukách kolem města a na jeho okrajích. Jestliže tedy shořelo více jak šedesát domů a budov ve vlastním jádru města, není divu, že se hovoří o zničení takřka poloviny Volar.

   Příčin bylo několik. Roubené domy zavdávaly příčinu k požáru samy o sobě, nemluvě již o tom, že ve středu Volar stály v těsném sousedství…Ve městě neexistoval požární sbor. Zvyklost hospodářů mít u domu neustále přichystán džber vody se ukázala v tomto případě zcela nedostatečnou.

   Ale skutečností je, že Volary záhy po požáru ožily a povstaly jako Fénix doslova z popela.(…) Ano, lidé měli sebevědomí a sílu k obnově vzápětí po ohnivé katastrofě. Nelamentovali, nestěžovali si a nevymlouvali se. Nýbrž konali. Znovu šli do lesa a rubali stromy. Znovu je otesávali do podob trámů a řezali prkna. Znovu zakládali své usedlosti a znovu je zabydlovali…

 

   (…)K výstavbě nových domů se traduje zajímavá historka. Podle tehdejších stavebních předpisů, stručně řečeno, se v městské zástavbě muselo stavět s ohledem na sousední domy. Což v tomto případě nebylo možné dodržet z jednoduché příčiny, že ty rovněž neexistovaly. Aby dosáhla zrušení tohoto přísného ustanovení či alespoň výjimky, vydala se jedna z volarských žen pěšky až do Vídně. Po cestě dlouhé 300 kilometrů přednesla v kleče císaři svou prosbu. Císař ženě vyhověl a ona se s radostí vydala zpět do Volar; jak jinak, než opět pěšky…

 

   V ústním podání se uchovala ještě jedna mnohem pozoruhodnější zpráva. Volarští prý tehdy dobře věděli, která že to děvečka svou nedbalostí při zacházení s ohněm dala vzniknout požáru… jenže vyšetřujícím úředníkům četnictva a soudu její jméno neprozradili. Proč také? Jednak byla jednou z nich, jednak její potrestání nic neřešilo. Důležitější přeci bylo obnovit domy a hospodářství, důležitější bylo pomoci vyhořelým sousedům, důležitější bylo nadělat zásoby na zimu…

 

   (…)Opravena byla také dominanta města, kostel svaté Kateřiny. Hlavní věž kostela i vížka dostaly nové cibulovité báně. V roce 1867 byly ze zvonařské dílny France S. Hollederera v Linci pořízeny tři nové zvony. Obnoveno muselo být i některé vnitřní vybavení kostela. Tak kupříkladu z kláštera Drkolná v Horních Rakousích sem byly po ohni darovány boční oltáře.

   Pozoruhodný vztah k následkům požáru prokázaly volarské ženy. Oheň totiž zničil také zdobená obřadní roucha. Na pořízení nových se nedostávalo peněz a tak ženy pomohly farářovi po svém. Ke svým svátečním krojům nosily zlatem bohatě vyšívané čepce. I vzdaly se jich a nové ornáty sešily právě z těchto čepců. Ke svým krojům pak od dob velkého ohně nosily už jen veliké černé šátky s ozdobami a dlouhými cípy…

 

Roman Kozák,  úryvek z knihy Volary 130 let městem (1871 – 2001), vydal Městský úřad Volary

22.07.2008 00:23:45
U Nás Volary
Naše stránky můžete podpořit prostřednictvím platební brány paysec - za případný příspěvek děkujeme. o.s. U Nás, Volary
Webmaster © 2007 - 2014 Petr Čmerda, předseda OS U Nás ( e-mail: volaryunas@seznam.cz)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one