Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary IČO: 60097540

Volarský sekáč… Poetický sedlák Jan Cimbura

Román Jindřicha Šimona Baara "Jan Cimbura: jihočeská idylla", který vyšel poprvé v roce 1908 nákladem Dědictví svatojánského v Praze, nám byl při přípravách prvního ročníku Volarského sekáče velkou inspirací. Cimbura měl z prací nejraději právě kosení. V době vzniku románu se kosa běžně používala a v knize tak najdete krásné poetické pasáže o seči a také o kosení Cimbury:
Jiří Plachý-Sekáč3_5329_DxO.jpg

ilustr. foto Jiří Plachý - Volarský sekáč 2012

* * *
(…) Louka voněla - jako bolestné slzy zaleskla se rosa v květných, na smrt odsouzených kalíšcích a zablýskala, jako by to byly drahokamy. Kosy dosud ostré zakusovaly se do husté trávy a za sekáči rostly dlouhé, jako brázdy pravidelné řady husté pokosené trávy.

* * *
(…) a Cimbura, tělem duší sedlák, zvláště vášnivě rád sekal obilí. Kosa je strašný nástroj selský. V ruce Cimburově na kosiště ocelovým okem - kosířem - připevněná stávala se dvojnásobně hroznou. "Cimburovu kosu" znali v Putimi a snad v celém kraji. Byla podívaná na Cimburu, když si o výročním trhu v úterý před Božím tělem anebo až si o svaté Máří Magdaléně v Písku kosu vybíral. Půl sáhu délky nejmíň musila měřiti (asi 95 cm), pěkně zahnutá a pružná, zvonit musila jako stříbrná, a sekla-li do hřebu, musila zranit hřeb a neporanit se sama - tak tvrdou chtíval… Pak si hledal Cimbura k ní brousek - ne drsný, ne hladký - ne měkký, ne tvrdý - pravý "hořický". -Od "Stachů - světáků" pořídil si nejen dřevěnky a vidle, nejen hrábě a násady, ale i kosiště hrabicí opatřené, a "jeho Stach", co měl doma na Královských Staších schovanou míru Simburovy nohy - z nejlepší břízy vystrouhl kosiště lehké, pružné, ale silné - a kdokoliv po něm na vozík sáhl, na každého volal:" To je na zakázku - toť  kosiště Cimburovo z Putimi," - každý si je sice prohlédl, ale pak je uctivě stranou odložil.

   Konečně Cimbura nasadil si kosu - narazil kladivem - zkusil, nehýbe-li se - a vyšel za ranního jitra - nejraději v pondělí - k žitnému poli. Ranní větérek čechral mu dlouhé vlasy - zralé, těžké, ohnuté klasy šustily, jako by se před ním strachem chvěly. Cimbura obnažil hlavu - klekl si na kraji pole do zelené trávy na orosenou mez - kosu položil si na rameno - objal ji sepjatýma rukama a pomodlil se. Křížem se naposled požehnal - povstal - "Spánembohem a naspoř nám pánbůh," řekl a žeň počala. Sekl poprvé, podruhé - vždy hlubší byl záběr kosy - vždy širší byl řad - jako živý had syčí a klouzá bílá lesklá kosa obilím - strnisko roste za Cimburou, jako by je přistříhal, a obilí se klade k zemi tiše, odevzdaně…" (str. 286)

* * *

No řekněte sami - nemáte po přečtení chuť popadnout svou starou rezavou kosu, kterou máte už drahně let zavěšenou v tmavém koutě stodoly, a vyrazit do voňavých luk?

15.07.2013 17:16:46
U Nás Volary
Webmaster © 2007 - 2017 Petr Čmerda ( e-mail: volaryunas@seznam.cz)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one