Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary IČO: 60097540

Dřevorubecké pohádky - Ivo Stehlík

...Tobiáš kácel stromy, které mu pan hajný označil, poražené stromy odvětvoval a loupal z nich kůru. Všude okolo něj se rozkládal hustý les se suchými podkápkami, borůvčím vysokým místy až do pasu, s kolečky rašeliníku, vývraty a zlomy. Podrost malých stromků byl místy hustý jako kožich. Vršky stromů byly ulomené často i na třikrát a tvořily zvláštní střechovité výrůstky. Byl to drsný kraj... (celé)
Tobiáš pracoval od rána do večera a už třetí den měl zvláštní společnost. Kousek od něj, na dva tři metry, sedával červenáček. Červenáček, malý ptáček, červený má ten svůj fráček. Vědci toho ptáčka pojmenovali červenka obecná, ale tady se mu jinak neřeklo než červenáček. Sedával na každém stromu, který zrovna Tobiáš odvětvoval nebo loupal, švitořil, nakláněl hlavičku sem a tam a loupal po Tobiášovi malýma černýma očima. Mladík se často a rád zastavoval uprostřed práce a opřený o násadu sekery odvětvovačky se díval na milého společníka. Nezdržel se a promluvil na něho: ,,Ty krasavče, tak ty se mě vůbec nebojíš? No, máš recht, asi jsi poznal, že zbytečně nikomu neublizuji. To jen, když to muší bejt. Jak jen krásně zpíváš! Když se tak na mě díváš těma svýma očima, říkám si, tenhle červenáček jen promluvit.“
   Jakmile to dořekl, červenáček otevřel zobáček a místo zpěvu z něj zazněla lidská řeč. Tobiáš samým překvapením kecnul na zadek. ,,Už třetí den tě pozoruji, Tobiáši, a přesvědčil jsem se, že jsi dobrý člověk. Kromě toho máš sílu, všech pět pohromadě a kuráž. Ale nejdůležitější je, že máš dobré srdce. Kdybys z toho ostatního neměl nic, tohle vše vyváží.“ Červenáček poskočil, naklonil hlavičku a blýskl okem. Červená náprsenka mu svítila jako plamen.
   ,,Již dlouho hledám člověka s tak dobrým srdcem, jako máš právě ty. Mnoho a mnoho let létám po světě a hledám někoho takového. Chci, abys pomohl lidem, kteří jsou v nouzi, a zároveň abys pomohl mně.“
   Červenáček poskočil, až seděl jen půl metru od Tobiáše. ,,V dálce nad Želnavou vypíná svůj vrchol Umrlčí hlava. Znáš tu horu? Na jejím vrcholku v podivné sluji žije čarodějnice Ustrigbába. Je zlá a mocná. Sužuje lid v celém okolí. Kdo by ji zabil, velmi by všem pomohl. Chceš se o to pokusit?“
   Tobiáš jen mlčky poslouchal a nevěděl, co má říci. Ještě se nevzpamatoval z toho překvapení, že červenáček mluví.,,Proč s tím jdeš za mnou? Vždyť já jsem jenom ubohý chudý dřevorubec. Neznám čarodějnici Ustrigbábu a nevím, jak proti ní bojovat. Mám jen svoje udřené ruce, svoji hlavu, sekery, pily a loupák.”
   ,,A svoje dobré srdce,” vpadl mu do řeči červenáček. ,,To je nade vše. Není ti líto lidí ze Želnavy a okolí, lidí, jako jsi ty? Není ti líto lesa a zvířat? Čarodějnice nenechá na pokoji nikoho živého na území, kam sahá její moc. Jak s tím budeš žít dál, když teď víš, že jsi jim mohl pomoci, a přece jsi nepomohl. Bojíš se?”
   Tobiáš chvíli mlčel, jako by rozvažoval každé slovo. ,,Jsem jenom obyčejný člověk. Snad mám dobré srdce, to nemohu sám posoudit. Chceš-li vědět, zda se bojím, tak tedy ano. Bojím se. Jak bych mohl já přemoci čarodějnici? Pověsti o ní došly i sem k nám. Slyšel jsem, že už zhubila mnoho vojáků a mocných pánů, kteří se proti ní vypravili.”
   Červenáček ho opět přerušil: ,,Nešli k ní s čistým a upřímným srdcem. Šli proti ní s očima zaslepenýma touhou po zlatě a pokladech, které údajně shromáždila ve své sluji.”
   ,,Co je mi po jejích pokladech. Nechci nic, jsem spokojen s tím, co mám. Kdybych měl víc peněz, ztratil bych život, který se mi líbí. Musel bych peníze hlídat a neměl bych už čas toulat se po lesích a poslouchat divoké volání kroužících orlů.”
   ,,Jsi moudrý,” řekl mu červenáček. ,,Škoda, že tvoji moudrost a srdce neměli ti, kteří se pokoušeli porazit Ustrigbábu.”
   ,,Není lehké se pro něco takového rozhodnout,” řekl Tobiáš. Odmlčel se a červenáček mlčel také. Znal zdejší horaly. Rozhodují se dlouho a pečlivě váží na vážkách svá pro a proti. Když už se ale jednou rozhodnou, neustoupí, i kdyby měli padnout.
   Po chvíli Tobiáš promluvil: ,,Půjdu zabít čarodějnici Ustrigbábu, abych ulehčil všemu živému v okolí Želnavy. Ale pověz, co bych měl pro to udělat.”
   ,,Já ti pomohu. Sám bys nic nezmohl, ale spolu čarodějnici porazíme. Dejme se na cestu hned, čas kvapí a vše, co potřebuješ, máš s sebou. Vezmi svůj loupák, sekeru porážečku a pilu obloukovku. Budou se ti hodit.”
   Tobiáš si přehodil pilu přes prsa, na záda hodil batoh s kusem chleba a špeku, brouskem a bylinkami, které předtím nasbíral na pasece. Do jedné ruky uchopil sekeru, do druhé vzal loupák a šli. Červenáček poletoval před ním, ukazoval mu cestu a chvílemi si sedal Tobiášovi na rameno.
   Šli dlouho. Sešli do údolí, prošli okolo Stožce, ale červenáček nedovolil Tobiášovi zajít do chalupy pro trochu jídla. ,,O jídlo se neboj, Pán se o nás postará.”
   Šli dál, prošli kolem Dobré a po lávce se dostali na druhou stranu řeky. Po levé straně míjeli Volary a s večerem se přiblížili k Želnavě. Oba toho měli dost. Červenáček promluvil: ,,Na noc se musíme schovat v chalupě dobrých lidí. V noci má čarodějnice obzvláště velkou moc a venku by se nám zle vedlo. Zaklepej na tu chaloupku hned tady na kraji. Je čistá a pěkně udržovaná, tady asi bydlí dobří a pořádní lidé.”
   Tobiáš zaklepal na dveře a čekal. V předsíni někdo rozžal petrolejku a zpoza dveří zazněl jasný dívčí hlas: ,,Kdo je?”
   ,,Jmenuji se Tobiáš Pavlíčko a jsem ze Stožce. Se mnou je ptáček červenáček. Noc nás zastihla v lesích. Nechte nás u sebe, prosím, přenocovat.”
   V předsíni bylo chvíli ticho. Pak se ozval dívčí hlas znovu: ,,Mluvíte jako řádný člověk. Ale jak mám vědět, jestli to není zase nějaký úskok čarodějnice Ustrigbáby. Ať tvůj červenáček zazpívá. Ani čarodějnice nedokáže napodobit zpěv nevinného tvora.”
   Červenáček nadmul hrdélko a zazpíval tak krásně, až srdce usedalo. Nato se otevřely dveře a v nich stála prostovlasá, asi sedmnáctiletá dívka. Byla oblečená v doma ušité jupce, přes tmavou sukni měla zástěru a na nohou dřeváky. Ve zdvižené ruce držela petrolejku, aby si pořádně prohlédla nenadálou návštěvu. Zřejmě ji prohlídka uspokojila, protože uzardělá vlídně Tobiášovi pokynula a pravila: ,,Pojďte dál. Žiji tu sama, protože mi před rokem zemřeli oba rodiče na mor. Ach, ty jsi krásný ptáček,” rozněžnila se nad červenáčkem, usazeným na Tobiášově rameni. ,,Tvůj zpěv mi připomněl maminku. Zpívala mi krásné ukolébavky, když jsem byla malinká.” V oku se jí zaleskla slza. Setřela ji a zvala je honem dál. ,,Pojďte do kuchyně, jistě jste po té štrapáci ze Stožce notně ušlí a hladoví. Mnoho toho nemám, ale co mám, ráda dám.” Hned se začala hbitě točit okolo pece.
   ,,Kam jste se to vypravili tak na noc?” ptala se dívčina. Než stačil Tobiáš odpovědět, plácla se dlaní do čela. ,,Jsem já to motovidlo, vždyť jsem se ani nepředstavila. Jmenuji se Anna, Anna Tomášková.” Tobiáš vstal a zopakoval své jméno. Červenáček jen zapípal a Tobiáš si domyslel, že nechce prozradit, že mluví lidskou řečí. Tobiášovi se Anna líbila, byla to dívka jako květ. Ta však mohla nechat oči na ptáčkovi. Snad pro ten krásný zpěv, snad pro jiskrné černé oči, snad pro jásavou náprsenku. Kdož ví, co se děje v hlavách dívek na vdávání.
   ,,Vypravili jsme se na Umrlčí hlavu,” začal Tobiáš. ,,Chceme zabít zlou čarodějnici Ustrigbábu, která sužuje celý okolní kraj.”
   Anna zůstala, jako když do ní hrom uhodí. Spráskla ruce a zvolala: ,,Pane na nebi, víte, do jakého nebezpečí se pouštíte? Vždyť čarodějnice má ukrutnou sílu a je nesmírně mocná. Říká se, že ten loňský mor, při kterém vymřela půlka vesnice, na nás seslala ona. Dobytek přestává dojit, všichni se bojí chodit do lesa na dříví a houby nebo borůvky. Občas přeletí Ustrigbába nad vesnicí a za letu vydává tak hrozné zvuky, že se každý běží okamžitě schovat do chalupy. Už tu byli jiní, kteří se s ní chtěli vypořádat, ale odešli k Umrlčí hlavě a víckrát je nikdo neviděl. Pokud se tam vypravíte, půjdete na jistou smrt!”
   Dívala se na ně, oči vykulené v představě takového nebezpečí. Červenáček otevřel zobáček a začal krásně trylkovat. Chmury byly rázem pryč. Anna se usmála tak vřele, jako by z ní spadla každičká starost. ,,Ach, ty malý zpěváčku, to je taková krása, když zpíváš. Škoda že nejsi mládenec, ale i tak tě budu navždy milovat pro tvůj zpěv.”
   Červenáček k ní naklonil hlavičku a zpíval jenom pro ni. Oba v tu chvíli zapomněli na celý svět.
16.06.2009 23:42:03
U Nás Volary
Naše stránky můžete podpořit prostřednictvím platební brány paysec - za případný příspěvek děkujeme. o.s. U Nás, Volary
Webmaster © 2007 - 2014 Petr Čmerda, předseda OS U Nás ( e-mail: volaryunas@seznam.cz)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one