Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary IČO: 60097540

Na konci světa - Jindřich Štrait

konec světa streitčernobílé fotografie autora
rok vydání: 2000, vydání 1.
formát: 27x23,5 cm, 141 stran
ISBN 80-902707-3-5

Běžná cena: 496,- Kč 

Záběry světoznámého fotografa Jindřicha Štreita z burjatské osady Kižinga doplněné etnografickými texty o původu Burjatů, jejich náboženství a současném stylu života. (V češtině a angličtině.) Výběr sedmdesáti černobílých fotografií doplněný o příspěvky Dana Berounského (o životě v Kižinze) a Luboše Bělky (o burjatském buddhismu)... (celá anotace)

Jindřich Štreit studoval a naslouchal mnoha informacím o končinách, o kterých často snil a které chtěl jednou fotografovat. Přes jeho obavy z daleké cesty i uzavřených a na první pohled nemluvných Burjatů se mu jeho sen splnil. V létě roku 1997 přijal pozvání na výpravu do Burjatské republiky a spolu se svým průvodcem Danem Berounským působil ve vesnici Kižinga, která se nachází v drsném prostředí jižní Sibiře asi 200 km východně od hlavního města Ulan-Ude. Vznikl unikátní materiál, mající na straně jedné nevyčíslitelnou dokumentární a fotografickou hodnotu, na straně druhé materiál vyjadřující pohled na život v těchto končinách očima umělce...” (Martin Sedláček, Společnost pro Studia člověka, která  připravila dvě výpravy do Burjatské republiky v letech 1995 a 1997)

Profil autora:

Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku. V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků, do Těchanova. Vystudoval gymnázium v Rýmařově a pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova. Poté začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově a následující rok se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. Kromě své pedagogické a fotografické činnosti se věnoval veřejně prospěšné práci. Vedl galerii v Sovinci a Bruntále. Od roku 1981 úzce spolupracoval s progresivními umělci v Praze, Brně, Bratislavě.
První impuls k fotografování dostal od svého otce a v době studií ho podněcoval prof. Jan Bukovjan. Studium zakončil Jindřich Štreit svou první samostatnou výstavou (1967). Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování vesnického života. Soustředil se na portrét a na romskou tematiku. V letech 1974-1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie, jeho závěrečnou prací byl soubor z divadelního zákulisí.
Rok 1982 byl pro Jindřicha Štreita přelomový – zúčastnil se jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, vzápětí byl vzat do vazby a odsouzen za hanobení republiky, byla mu zabavena část negativů i pozitivů a fofoaparát. Po propuštění z vězení nesměl učit, pracoval jeden rok v knihovně a později jako dispečer Státního statku Ryžoviště.
Po státním převratu v listopadu 1989 se však jeho situace změnila – v letech 1991-1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále, od roku 1994 je samostatným fotografem. Je docentem na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze a na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědné fakulty Slezské univerzity v Opavě.
Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Rakousku, Německu, Japonsku, Maďarsku, na Sibiři, ale také v Čechách (výstavy Ženská věznice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Lidé Mikulovska, Cesta ke svobodě, Lidé Třineckých železáren). Na univerzitách vede několik studentských projektů (Lidé Hlučínska, Náš svět, Zlín a jeho lidé).
Je rytířem DC a členem Sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Aktivu volné fotografie při Pražském domě fotografie a Umělecké besedy v Praze.
Dílo tohoto světoznámého fotografa je úctyhodné – uskutečnil desítky výstav u nás i v zahraničí a jeho fotografie jsou zastoupeny v nejprestižnějších veřejných sbírkách po celém světě. Bylo o něm natočeno osm dokumentárních filmů a do roku 1999 vydal jedenáct knih svých fotografií.
Jindřich Štreit je ženatý a má dceru Moniku.

 


 

Úryvek: ...Jací lidé žijí tak daleko od nás? Někdo by se na ně mohl dívat pohledem běžným v Evropě počátku 20. století jako na barbary, které je třeba ,,zkulturnit”, aby se s nimi vůbec dalo komunikovat. Jiní by na ně mohli pohlížet jako na lidi nezkažené uměle vytvořeným prostředím, žijící v souladu s netknutou přírodou. Skutečnost však nebývá černobílá.
   V kižinginském kraji žije zhruba 70% Burjatů. Tento kraj je výjimkou, neboť v celém Burjatsku je jich jen 20% a jsou tedy menšinou. Kižinginským krajem nejezdí vlak a vypráví se, že je to díky prozíravosti místních buddhistických mnichů, kteří tomu úplatky zabránili. Proč díky prozíravosti? Protože tam, kde vede trať, ztratili Burjaté svou většinu a mnohdy zapomněli vlastní jazyk. Druhou stranou mince je však skutečnost, že se tu kvůli tomu příliš nedaří obchodu a celý kraj je poměrně chudý.
   Burjaty si pro zjednodušení rozdělíme na rusifikované a tradiční. Rusifikovaní Burjati jsou přátelští podobně jako Rusové. Jejich vřelost má mnoho společného s upřímností a s neskrývanou radostí z kontaktu s jinou osobou. Máte tady nejlepší příležitost dostat se k lidem hodně blízko a hodně dlouho si s nimi povídat. Ale pozor! Příliš často z vřelosti prosvitne vykořeněnost a nestálost.
   Nataša je Burjatka, vedoucí odboru zdravotnictví. ,,Můj děda byl lama, vychovával mě, ale vůbec ne v náboženském duchu. Tenkrát jsme se báli přiznat, že máme v rodině lamu. Já teď vždycky obětuju nebo provedu obřad tak, jak se má. Ale v klášteře se cítím divně. Člověk neví, co má dělat, na co má myslet. Zůstává mi to cizí. Vnější svobodu nám teď dali, ale vnitřní svobodu nemáme. Říkám si často, kdybych byla opravdu věřící, tyhle problémy bych necítila, ale možná to není tak. My se o tom často bavíme v práci, zrovna dneska jsme o tom dlouho mluvili. Pro všechny je to obrovský problém.” S takovými lidmi se potkáte v rusifikovaných oblastech nebo v rodinách bývalých i nynějších hodnostářů dosti často. Není divu, neboť museli studovat v ruských školách a stýkat se více s ruským prostředím. Ale toto pravidlo neplatí bez výjimky.
   Burjati hrdě připomínají, že jsou potomky bojovného Čingischána. Zvláště když jsou opilí, rádi vyhledávají spory a bojůvky, ve kterých by mohli prezentovat svou udatnost. Slyšel jsem vyprávět, že ještě v šedesátých letech pravidelně proti sobě bojovali jezdci na koních ve stepi za Kižingou, majitelé kolchozních domů proti zbytku vesnice. Bojácností a zbabělostí dodnes místní lidé opovrhují.
   Když potkáte tradičního Burjata, bude se vám zdát, že je jako skála. Reaguje jen krátce a téměř lhostejně. Někdo by se mohl dokonce domnívat, že je z něho cítit jakési chladné nepřátelství. Trpělivost však bývá odměněna. Později poznáte, že před vámi stojí člověk syrově klidný a s pevným charakterem. Bylo zvykem nedávat příliš najevo své emoce. Pokládalo se za slušné, aby se manžel choval i ke své ženě na veřejnosti netečně.
   Byl jsem svědkem toho, jak burjatská babička dávala peníze vnukovi, který chtěl odjet studovat do Indie, ale neměl dostatek prostředků. Babička vybrala své úspory, půjčila si od příbuzných. Částka se rovnala téměř jednomu tisíci dolarů. Přišla a podala mu peníze se slovy: ,,To máš do Indie.” Mladý mnich si je vzal a řekl jen ,,hm”. Tato reakce neznamenala nevděk, ale byla v souladu s místní tradicí. Nedá se říci, že byste dnes takového Burjata našli snadno. Hledali byste je dlouho, protože se schovávají za svou obyčejností. Jakémukoliv ruchu se vyhýbají a z davu nevyčnívají. Představte si širokou step bez konce. Není tu nic, a přesto to působí na člověka silným dojmem. Mnicha čtoucího nekonečně dlouho monotónně své texty. Působí to neustále stejně, ale přesto se zdá, že je to projevem nesmírné koncentrace, vnitřního klidu a síly.
   Burjati často říkají: ,,My nejsme jako Rusové. Ti si neustále stěžují a brečí. Podívejte se třeba na jejich pohřeb. Objednávají si plačky a sami brečí. Burjati nebrečí, berou život tak, jak je.” Nic však neplatí absolutně...

  
17.06.2009 00:22:28
U Nás Volary
Naše stránky můžete podpořit prostřednictvím platební brány paysec - za případný příspěvek děkujeme. o.s. U Nás, Volary
Webmaster © 2007 - 2014 Petr Čmerda, předseda OS U Nás ( e-mail: volaryunas@seznam.cz)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one