Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary IČO: 60097540

Úryvek z knihy Anne Cameronové - Dcery měděné ženy:

...Máme tu na ostrově dny, zvlášť na podzim a také v zimě, kdy se mraky zastaví a zatemní slunce a déšť padá, až má člověk pocit, že zvuk deště na střeše je jediný, který kdy v životě slyšel, stlačuje ho do sebe, tluče ho do hlavy tak tvrdě, že nohy málem vypovídají službu. A právě když už určitě ví, že nesnese jedinou další minutu vody, mraku, oparu a mlhy, obrátí se najednou vítr, vyjasní se nebe a člověk by skoro řekl, že přišlo jaro...

Měli jsme za sebou už skoro tři týdny deště a bláta a dělali jsme vtipy o tom, že se každou chvíli objeví stařík v dlouhém plášti a začne shánět dohromady páry zvířat. Frankie Adam tvrdil, že toho staříka potkal, že měl gumáky a deštník a prý se pokoušel přemluvit moji fenu Lejdy, aby odešla do nějaké velké lodi, ale s Lejdy to nehnulo, a tak šel zase pryč. Děti pořád běhaly ven a zase dovnitř, takže se ženy chystaly zamknout dveře, už jsme z toho věčného uklízení po zabahněných botách měly bolavá záda. Děti si hrály v kalužích, pak přišly úplně promáčené a zamazané od bahna, převlékly se do suchého, trochu se ohřály a pak už zase mazaly ven, a problém špinavého prádla byl zase o něco větší. Oblečení se sušilo po šňůrách a na věšácích, na oknech se z toho srážela pára a my jsme měly pocit ještě větší sevřenosti, a pak problesklo slunce, na nebi se začaly dělat duhy a všichni jsme se na ně šli podívat ven.

,,Jako křídla vážek a motýlů," usmála se moje babička a potěšeně kývala hlavou. Seděla na zápraží a její slábnoucí zrak se kochal tou nádherou. Vynesly jsme ven necky a spustily starou kodrcavou pračku a pustily jsme se do džín, ponožek a těžkých svetrů, které se nám nedařilo předtím vyprat v ruce, a Liniculla mi pomohla naplnit necky studenou vodou na máchání. Ještě jsme ani pořádně nezačaly s první várkou, když babička začala vyprávět. Tiché plynutí jejího hlasu rytmicky doplňovalo hrkání pračky a šplouchání horké vody propírajíc tuhou džínovinu.

,,Ženy z Klanu vrbky byly ošetřovatelky," řekla babička. ,,Většina z nich byly členky Sdružení žen, a když někdo onemocněl, vymyslela prabába, co je třeba pro něj udělat, a pak to byly většinou ženy z Klanu vrbky, které o něj pečovaly a léčily ho. Když udeřily epidemie, nejhůř byl zasažen Klan vrbky. I když jim bylo jasné, že to znamená téměř jistou smrt, stejně se dál staraly o nemocné. Byly k tomu vychované, dělaly to odjakživa, a že přichází konec světa, to pro ně nebyl důvod, aby se vzdaly svého životního úkolu. Zemřelo jich tolik a zbylo tak málo, že klan nebylo možné zachovat, a tak zazpívaly písně, pronesly modlitby, a ukončily ho. Byly pak přijaty pod ochranu ostatních klanů. Některé jsou dnes v Medvědím klanu, jiné v Orlím klanu, ještě další jsou členky Klanu kosatky, ale pořád ještě víme, kdo do Klanu vrbky patřil, protože jejich rodiny dosud mají právo nosit znak motýla, vážky, včely nebo kolibříka."

Usmála se přímo na Linicullu, která mi po máchání pomáhala vytahovat džíny z necek a protahovat je ždímačkou. A Liniculla se šťastně zazubila, protože teď už obě věděly, že až Bábi ukončí vyšívání čtyřbarevného motýla na její taneční vestu atu vestu dá Liniculle a s ní i speciální nové jméno, bude v tom skyto pro ostatní ještě jedno sdělení. Lidé uvidí, jak Liniculla ve vestě tancuje, uslyší, jak jí Bábi dává obřadně nové jméno, a všichni budou vědět, že v babiččiných očích má Liniculla rodiče dva, že i když se nezrodila z mého těla, ale z těla Zuzany, i když Zuzana s námi není vůbec pokrevně spřízněná a i když její a moje krev se nikdy nesmísí a nemůže smísit, aby vznikl nový život, přesto jsme v babiččiných očích obě jejími rodiči, a Liniculla má nárok na to, aby byla považována za pravnučku mé Bábi a aby dědila po ní stejně jako po babičce Zuzany.

Liniculla nikdy nepoznala žádnou ženu z rodiny muže, který zasel semeno do Zuzanina těla. Ale nebude vyrůstat bez úplného příbuzenstva, protože teď má všechny Zuzaniny příbuzné a ještě všechny moje, a bude vědět, kdo je a odkud přišla, a tudíž i kam by asi tak měla směřovat. Ví, že pochází z ukončeného Klanu vrbky, jehož členky léčily a láskyplně sloužily druhým, a že duhy na obloze jsou tam proto, aby jí připomněly, že nic se nikdy nedá zničit úplně a že duchové těch, kdo se obětovali, žijí dál a přicházejí s deštěm a sluncem jako příslib do budoucna pro nás pro všechny.

Bábi měla dnes ve vlasech svou hippísáckou stuhu a my jsme ji trochu popichovaly, prohlašovaly jsme, že je nejstarší dítě květin na ostrově, a radily jsme jí, aby si za čelenku strčila umělou kytku. Ona se jen smála a ukazovala rukou, ať jen dál suneme džíny do ždímačky. Tu čelenku ve stylu hippie nenosila pořád, jen občas, když na to měla náladu. To si ji pak nasadila a černou šňůrkou vzadu si stáhla vlasy. Čelenka vypadala, že vznikla z kapesníku nebo z kusu bavlny, zbytku nějaké košile nebo šatů, prostě obyčejný pruh červené bavlny, přeložený a vzadu svázaný uzlem. A tím uzlem procházela černá stuha nebo šňůrka, ozdobená starými korálky z výměnné stanice, oba konce šňůrky visely dolů a Bábi si s nimi svazovala vzadu vlasy, aby nepřekážely.

Skončily jsme s praním, vyprázdnily pračku a všechny džíny a tlusté ponožky jsme pověsily na šňůru, pleskaly tam v ostrém větru, který přicházel od moře, a pak se objevilo pár starších žen, přišly za babičkou na čaj. Bylo vidět, že také před chvílí praly, ruce měly ještě rozměklé a zkrabacené vodou a vlasy měly také svázané čelenkami ve stylu hippie. Jedna měla modrou s bílými puntíky, bylo vidět, že to byl původně kapesník, další měla slunečně žlutou a má zástupná babička, na kterou se můžu obrátit o radu nebo pomoc, kdyby zemřela moje vlastní babička, měla oranžovočervenou čelenku s bílým květinovým vzorem.

Bábi odešla se svými přítelkyněmi do domu, Liniculla odběhla za dětmi, které si na loužích pouštěly lodičky, a když jsme se Zuzanou pověsily poslední kus prádla, vrátily jsme se dovnitř. Staré ženy seděly v kuchyni a popíjely čaj, povídaly si v jazyce Nutka a tiše se smály. Dostaly jsme se Zuzanou také čaj a seděly jsme, poslouchaly, ale nemíchaly jsme se do hovoru a já jsem jako vždycky pozorovala s potěšením, jak se Bábi v kruhu těchto starých žen proměňuje. Byla bezprostřednější, uvolněnější, méně opatrně volila slova a častěji se smála, jako by se s nimi cítila bezpečně, ještě bezpečněji než s námi.

,,Ne všichni rybáři jsou kapitáni," prohlásila najednou moje Bábi, ,,ale všichni kapitáni jsou rybáři. V časech před příchodem cizinců byly ženy bojovnicemi stejně jako muži a procházely stejným výcvikem. Ne všechny členky sdružení bojovníků byly zároveň členkami tajného sdružení žen, ale všechny členky tajného sdružení žen byly členkami sdružení bojovníků. Bojovnice dokázala rozpoznat tvář nepřítele a dokázala udělat, cokoliv bylo třeba, aby ho porazila.

Někdy se bojovnice scházely samy, bez mužů, seděly v kruhu a vedly ženské řeči, a když některou ženu něco trápilo nebo mátlo nebo děsilo nebo z něčeho neměla dobrý pocit, řekla o tom ostatním v kruhu. Mohla povídat, jak dlouho potřebovala, ale čekalo se od ní, že si předem, ve svém vlastním čase, připraví slova tak, aby nemluvila v kruzích, bez konce, a neplýtvala tak časem ostatních.

Potom promluvily další ženy v kruhu, které třeba zažily něco podobného, a vyprávěly o tom, co tenkrát udělaly nebo neudělaly anebo měly udělat, a někdy z toho vyplynula odpověď pro sestru, která o svém problému mluvila na začátku. Ale i když z toho nic nevyplynulo, tak někdy prostě pomohlo, že se mohla svěřit a cítit lásku ostatních.

Čekalo se ale od ní, že se nejenom svěří, ale že s tím, co ji trápí, také něco udělá. Většinou je lepší udělat téměř cokoliv než nechat věci dál tak, jak jsou, když to člověku hodně vadí. Ale někdy je to nejlepší, co člověk může udělat, nedělat nic. Někdy je potřeba počkat na správný Čas, než se může něco začít dělat.

Žena směla přijít do kruhu tak často, jak potřebovala, ale kruh ji vedl k tomu, aby o svých problémech nejenom mluvila. Třikrát mohla přijít a mluvit o stejném poblému a pokaždé ji ženy vyslechly a snažily se přispět k řešení. Ale když přišla počtvrté a zase to bylo totéž, ten samý starý omletý problém, pak se ostatní prostě zvedly, poodešly a utvořily kruh o kus dál. Neříkaly tím, že ten problém není důležitý, ale že to je její problém a je čas, aby s ním něco udělala, už zabral v životě těch ostatních dost času a teď je třeba přestat mluvit a začít jednat.

Žena nemusela vždycky vědět, co ji trápí. Bylo úplně v pořádku v takovém případě přijít do kruhu, nebo i požádat, aby se utvořil, a být jen tak s ostatními, naslouchat jim a třeba nečerpat sílu z úsměvů, z pohlazení nebo prostě z toho, že člověk je ve společnosti těch, které ho mají rády.

Bojovnice musela umět rozpoznat tvář nepřítele, jinak nemohla být bojovnicí. Každá, která se jen tupě motala a se svými problémy nic nedělala, o svou čelenku přišla - sdružení jí čelenku odebralo, a pokud si ji chtěla znovu vysloužit, musela se o to začít snažit od začátku. Nikdo, kdo měl problémy s pitím, nemohl být bojovníkem. Než přišli cizinci, žádné problémy s alkoholem tu nebyly, ale po jejich příchodu museli někteří čelenky sejmout, když jsme všichni viděli, že nedokáží zůstat střízliví. A kdo nedokázal ovládat své špatné nálady nebo vybuchoval vzteky, ten musel také odevzdat čelenku, dokud se nenaučil nebo nenaučila sebeovládání, protože zuřit pro nic za nic je ztráta energie, kterou je třeba napřít proti nepříteli.

17.05.2008 23:39:54
U Nás Volary
Naše stránky můžete podpořit prostřednictvím platební brány paysec - za případný příspěvek děkujeme. o.s. U Nás, Volary
Webmaster © 2007 - 2014 Petr Čmerda, předseda OS U Nás ( e-mail: volaryunas@seznam.cz)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one