Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary IČO: 60097540

Úryvek z knihy Martiny Zíkové - Byl jednou jeden strom

Jaro bylo už pár dní a skřítek Olšinka se zastavil u štíhlého, pružného stromu, jehož větve vlály ve větru jako dlouhé dívčí vlasy. Mladé lístky toho stromu zářily v slunci tak jasnou zelení, že spolu s bílým kmenem a těmi větvemi – vlasy – opravdu vypadal jako mladá dívenka. Skřítek Olšinka se usmál.

   Z okýnka v kmeni stromu vykoukl skřítek – menší než Olšinka a stejně něžný a křehký jako jeho strom.

   ,,Co potřebuješ?...

A proč nejsi u svého stromu, když je jaro?” zeptal se.

   ,,Jmenuju se Olšinka,” představil se skřítek, ,,a hledám strom, který bude mít zajímavější příběh, než je ten můj, nebo prostě nějaký příběh, protože můj strom je bez příběhu.”

   ,,Každý strom má nějaký příběh. Ale když myslíš, že najdeš lepší, pojď nahoru, budu ti něco vyprávět.”

                                                                                  *

 

   ,,Ten příběh není přímo můj,” začal skřítek z břízy, když se usadili v jeho březovém domečku, ,,vypravovalo mi ho jedno březové semínko, které sem kdysi zalétlo. Ale zrovna tak by to mohl být příběh můj.

   Kdysi dávno v jedné vsi žila na velkém statku malá holčička. Byla štíhlá a pružná jako kmen mladé břízky, její vlásky vlály ve větru zrovna tak jako březové větve, její pleť byla bílá jako kůra mého stromu a síly, lásky, mládí, bujnosti i křehkosti v ní bylo pořád tolik, jako je v bříze na jaře. Už její babička a maminka chodily do březového háje nedaleko statku a holčička tam strávila mnoho krásných chvilek.

   ,Až budu velká,´ říkala všem, ,vysadím březový háj.´   

   Vyrostlo z ní děvče k pohledání. Krásná, skromná, s jemnými mravy a pořád tak pružná, milá, rozesmátá – každý ji měl rád, každému se líbila.

   ,Až se někam vdám,´ říkala, když už byla dívkou na vdávání, ,vysadím tam březový háj, i kdyby to bylo kraj světa.´

   Bylo jí už přes dvacet, když potkala toho pravého. Počkala si na něj. Její kamarádky byly dávno vdané, ale ona pořád čekala. Byl o málo starší, vysoký, s milýma, přívětivýma očima. Jmenoval se Vladimír. Potkala ho ve škole, kde se učili studenti z celé Evropy. Mluvilo se tam několika jazyky. I Vladimír mluvil jiným jazykem, i když tolik podobným jejímu.

   ,Až se spolu odstěhujeme do Polska,´ říkávala mu s nadšením, ,vysadím tam u vás březový háj.´

   A Vladimír se smál – mile a krásně – a miloval ji za tu lásku k břízám, miloval ji celým svým širokým srdcem jako ona jeho.

   Zanedlouho se rozloučila se svým krajem a odjeli spolu na sever. S velikým odhodláním se naučila Vladimírovu řeč, s velikou pečlivostí se učila vařit polská jídla, s krásným úsměvem vařila všem Vladimírovým přátelům česká jídla, když jim všem tak chutnala. I jejich malý Vladko už uměl žvatlat oběma jazyky.

   Jednou dostala z domova veliký balík. Čekala na něj. Věděla, co přijde, a moc se na něj těšila. Otevřela ho sama a s velikým napětím – poslali jí malé sazeničky bříz. Mohla tedy splnit to, co si celý dosavadní život slibovala – vysadit březový háj.

   Nerostl ještě vůbec dlouho, když přišla válka. Jen se tak řekla dvě slova - ,začala válka´ - a pro každého se změnil svět. Strach, hrůza, co přijde. Vladimír narukoval. Nevěřila tomu, že odjíždí nadlouho, nemohla se smířit s tím, že se večer nevrátí, že ani zítra nepřijde domů, nevěděla, co pořád odpovídat malému Vladkovi – tatínek šel do války – nemohla a nechtěla si připustit, že by se třeba nemusel..., to prostě nešlo.

   A Vladimír psal: ,Milá moje nejdražší, stýská se mi po Tobě. Nemám se špatně, válka tu ještě není. Opatrujte se. Tvůj Vladimír.´

   Ještě pár dopisů, pak už jenom lístek - ,Žiju´ (jak to, on by také nemusel žít?). Ale lístek se slovem ,žiju´ byl poslední. Pak už nic. Strašně dlouho nic. Celou válku nic. Ale ten lístek, to ,žiju´... on přece nepochybně žije!

   Odjela zpátky do Čech, do vesnice, na statek. A pak, po šesti letech, válka skončila a Vladimír se nevracel. I malý Vladko se už přestal ptát. Ale ona to nevzdala. Třeba se někde ztratil, to se přece může stát. Začala pátrat. Odjela do Polska, hledala lidi, kteří ho znali nebo viděli, obešla místa, odkud jí posílal dopisy, na všechny organizace, které hledaly lidi ztracené ve válce, se obrátila. Až pak: ...

04.07.2008 23:39:35
U Nás Volary
Naše stránky můžete podpořit prostřednictvím platební brány paysec - za případný příspěvek děkujeme. o.s. U Nás, Volary
Webmaster © 2007 - 2014 Petr Čmerda, předseda OS U Nás ( e-mail: volaryunas@seznam.cz)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one