● Z historie...
Jméno Volary se poprvé objevuje v roce 1359, kdy mezi prachatickými měšťany je uváděn Ondřej z Volar. Založení města souviselo s celkovou kolonizací Šumavy ve XIII. a XIV. století. Obyvatelé vzniklých sídel byli převážně Němci z Bavorska. Do husitských válek patřily Volary vyšehradské kapitule, od roku 1503 se majiteli města stali Rožmberkové, od roku 1600 císař Rudolf II a po roce 1719 Schwarzenberkové. Hlavním zdrojem příjmů, až do začátku 18. století, byl obchodní ruch na Zlaté stezce. Volary byly největší soumarské sídliště na české části prachatické větve Zlaté stezky a prožívaly velký rozmach. Sloužily jako místo odpočinku a přenocování soumarů, kteří na "nákladních" koních dováželi po významné středověké dopravní cestě z Pasova do Prachatic sůl a jiné zboží. Trase stezky se přizpůsobil i ulicovitý tvar náměstí. Ve vrcholné době, v 16. století, tu bylo 13 hostinských, 4 kováři a sídlila tu řada soumarských rodin. Na přelomu 16. a 17. století využívali Volarští listiny Petra Voka, podle níž směli odebrat vozy s nákladem i koně kupcům, kteří se odchýlili z předepsaného směru stezky a vyhnuli se Volarům...
Roku 1871 byly Volary rozhodnutím císaře Františka Josefa povýšeny na město...
Digitální archiv Státního oblastního archivu v Třeboni – Zájemci o historii najdou na webu vynikající nástroj k bádání a prohlížení obecních a školních kronik celého jihočeského kraje. Digitální archiv je webová aplikace, která badatelům a zájemcům o historii on-line přes internet zpřístupňuje digitalizované materiály a sbírky Státního oblastního archivu v Třeboni a Státních okresních archivů Jihočeského kraje.
Volary zde najdete celkem ve čtyřech kronikách:
1871 – 1943 – Gedenkbuch der Stadt Wallern (ZDE KLIKNĚTE)
1945 – 1959 – Pamětní kniha města Volary (ZDE KLIKNĚTE)
1960 – 1974 – Pamětní kniha města Volary II (ZDE KLIKNĚTE)
1975 – 1986 – Pamětní kniha Města Volary III (ZDE KLIKNĚTE)
Je zajímavé vracet se zpátky časem. Je dobré nezapomínat.
POZOR! Všechny digitalizované materiály jsou chráněny platným autorským zákonem ! Veškerá práva na zveřejnění a rozmnožení reprodukcí náleží jednotlivým vlastníkům archiválií, jejichž souhlas je nutný k případnému dalšímu využití snímků. Snímky jsou poskytnuty pouze za účelem on-line prohlížení v digitálním archivu SOA v Třeboni, jejich kopírování, distribuování, prodávání, využití v jiných projektech apod. je zakázáno. IP adresy návštěvníků a jejich pohyb v digitálním archivu se monitoruje a zaznamenává.
Volary měly várečné právo již v 16. století, ale přesto pivo odebíraly ze sousedních panství. Po povýšení Volar na město (v roce 1871), došlo i k výstavbě pivovaru. První veřejné čepování volarského piva se pak konalo v červnu 1879. Při následných oslavách byla naproti pivovaru zřízena pivní zahrada s kulečníkem, kavárnou či lavičkami, vyhlídkovou věží a hudebním pavilonem. Na skále byla umístěna pamětní deska.
Měšťanský pivovar vařil pivo světlé i tmavé. Pro svoji polohu i význam býval označován za „volarské Hradčany“. Dvakrát výrazně expandoval co do výstavu i odbytišť; pokaždé v souvislosti se vznikem a rozšířením železniční sítě na Volarsku. Zdejší pivo nemělo žádné zvláštní jméno; označení původu -„volarské“- bylo samo o sobě pojmem. Pivo se vařilo i přes obě války. V 50. létech byl volarský pivovar vřazen do národního podniku Jihočeské pivovary a fungoval až do přelomu let 1960/61, kdy byl na základě direktivního rozhodnutí shora zrušen.
Z naší historie / Předem se omlouvám všem adjunktům, frajtrům, gardistům, maršálům, hófrátům, bafuňářům, uctívačům kožených rajtek i hodnostářům a zřízencům všech armád, služeb a sborů, jestliže zrovna jejich či jimi obdivovaný stejnokroj v následující přehlídce nenajdou. Chybí kupříkladu nejen šoféři autobusů ČSAD či zaměstnanci ministerstva pošt a telegrafů, ale i svazáci, gestapo a leckdo další. Na druhou stranu netřeba ani stát v haptáku ani salutovat; z fotografií čiší především vzpomínky, ať již nostalgické či poučné.
Bývaly doby, kdy mundúr (šumavsky nářečně „muntua“) byl známkou prestiže a postavení, tudíž o něj usiloval kdekdo, od pohřebních zřízenců přes obecní bubeníky po nádražní vrátné. Přednostenská šavle mívala stejný význam jako manažerské audi a inspektorská zahrádka působila tehdy stejně jako dnes značkový dotykový komunikátor. V současnosti je však i ministrem obrany tzv. prašivý civil, ze stejnokrojů železničářů zmizelo už i okřídlené kolo a chce-li dnes celebrita zaujmout, hm, nenasadí si tuhý límec či péřový chochol, nýbrž naopak svlékne prádlo včetně spodního …
Nabízím vám přehlídku uniforem, co prošly Šumavou, a to tak, jak se mi jejich fotografie nashromáždily v krabici od průklepáků (ví-li ještě vůbec kdo, co byly průklepáky a kopíráky zač). Nejde o sbírku, neboť je neúplná, nekoncepční a neodborná. Jen z oné krabice cítím leckdy libý závan dob, do nichž právě muntua vnášel jistá pravidla, nepochybný lesk a vědomí nejen řádu, ale i povinnosti, odpovědnosti a sounáležitosti.
TEXT © Roman Kozák, 2012
(Pozn.: Žádné z vyobrazení není staženo z Internetu, všechna se fyzicky nacházejí v archívu R. Kozáka)
ROMAN KOZÁK – UNIFORMY, CO PROŠLY ŠUMAVOU (pdf 4,7 MB)
…boj za úspěšné plnění „pětiletky“ je v plném proudu a své závazky plní i železnice, tepna národního hospodářství. ČSD přepravují do Nového Údolí u Volar dřevo pro podniky zahraničního obchodu Ligna a Drevounia, zprostředkovateli na cestě dřeva k příjemci, v té době firmě Kusser. Dřevo z celé republiky přichází do Volar a odtud jsou do 14 km vzdáleného Nového Údolí – zaniklé osady těsně u hranic, vypravovány manipulační vlaky. Celá 70. a 80. léta je přísun pravidelný a stálý. Obsluha do N.Ú. je zapracována do turnusu služeb volarské posunující zálohy. Někdy se totiž do Údolí jezdí i dvakrát denně, v noci a přes den. A to za dodržení následujících postupných kroků: (celý úryvek)
V našem nepravidelném seriálu z pera Romana Kozáka nabídneme návštěvníkům Volar a Volarska tipy na tématicky zaměřené výlety, které vycházejí z jedinečnosti našeho města a jeho okolí. Spojuje se v nich dědictví minulosti s aktivitami současné Šumavy, historické památky s přírodním bohatstvím i dovednostmi současných Volaranů.
Začneme snad trochu netradičně – vojenskou historií. Volarská samospráva totiž v těchto dnech přijala nabídku převzít 15 bunkrů (řopíků), nedaleko Volar. Zastupitelé budou řešit, jak s touto kontroverzní památkou naložit. Jedním z návrhů, který předběžně padl je z těchto bunkrů udělat turistickou atrakci zřejmě pomocí naučné stezky. Seriál Romana Kozáka nám přináší možnost projít si již dnes virtuální naučnou stezkou po místech, které jistě stojí za připomenutí… (celý článek na VOLARY.EU)
„To, co se dochovalo v archivu fotografické firmy Seidel, je světově unikátní a my jsme považovali za více než povinnost tuhle paměť několika generací, nabídnout lidem,“ vysvětlil Miroslav Reitinger, ředitel Českokrumlovského rozvojového fondu.
Nejjednodušší cestou pak podle něj byla internetová prezentace. Ta bude volně přístupná z webu www.seidel.cz. Návštěvníci tu navíc mohou vyhledávat podle klíčových slov nebo procházet jednotlivé kapitoly.
Server PrachatickoNews přinesl na svých stránkách obsáhlou reportáž o dalších osudech tohoto díla. Momentálně se totiž obraz nachází v dílně výtvarnice Mirky Fridrichové-Kunešové..."Příběh má dvě časové linie. Pro mě začal v srpnu, kdy jsem navštívila volarského pana faráře Hyblera na faře a on a pan Falář, jeho asistent, mi ukázali svinutý kus malířského plátna, který byl potrhaný, ušpiněný a s patrnými stopami plísně. Opatrně jsme plátno rozvinuli a ukázala se nám Panna Maria s děťátkem v náručí a s bílou růží v pravé ruce. Stožecká Madona!" říká v úvodu článku zkušená malířka a grafička, doslova výtvarnický všeuměl Mirka Fridrichová Kunešová... (celý článek)
Při vyklízení domu č. p. 5 ve Volarech před nadcházející rekonstrukcí učinili pracovníci firky RekonInsta v hromadách nepořádku nečekaný objev... Je jím plátno s obrazem Madony s růží, známou též jako Stožecká madona. Různé verze tohoto obrazu zdobily v minulosti jak známou Stožeckou kapli, tak volarský kostel i kopii Stožecké kaple ve Philippsreutu. Obraz z konce 19. století jistě nemá závratnou hodnotu, avšak je unikátní a cennou součástí historie našeho města a regionu. Pozorným nálezcům právem patří poděkování.„Při vyklízení půdy domu nedaleko kostela z důvodu jeho chystané rekonstrukce našli pracovníci firmy RekonInsta v hromadách haraburdí smotaný kus plátna. Ze zvědavosti jej rozbalili a přestože neznali souvislosti, vytušili, že jde o nevšední věc, což jim na farním úřadě potvrdili,“ popsal nalezení obrazu volarský radní Roman Kozák. Jak totiž vzápětí dosvědčil pastorační asistent volarské farnosti Karel Falář, jedná se o tak zvanou Stožeckou madonu, která je někdy rovněž nazývána Madonou s růží. Původní obraz visel na stromě v místech, kde později vyrostla Stožecká kaple jako poděkování volarského kováře Jakuba Klausera za navrácený zrak.
„Těch obrazů bylo postupně namalováno několik, jak postupně stárly. Když ve druhé polovině minulého století hrozila Stožecké kapli zkáza, byl obraz ze Stožce přestěhován do kaple volarského kostela, které se říkalo Stožecká. Svoji Madonu s růží mají taktéž v kopii kaple v bavorském Philippsreutu,“ přiblížil historii Stožecké madony Kozák.
Autorem nalezeného obrazu je Franz Veits
Díky signatuře lze jednoznačně určit stáří obrazu a možná i autora. Na obraze je totiž napsáno Fr. Veits a datum 14. 12. 1899.
„Franz Veits byl nejenom malířem, ale možná i prvním na Šumavě žijícím fotografem, protože jeho první fotografické portréty jsou známy již z roku 1868. Po praxi malíře skla studoval na pražské malířské akademii a v roce 1864 se přiženil do selské usedlosti ve Stögerově Huti u Volar. Pohřben je na volarském hřbitově,“ zodpověděl otázku možného autorství radní Kozák.
Jak se obraz z kostela na půdu dostal, je zatím zahaleno tajemstvím Lze jen doufat, že se podaří nějaké stopy nalézt v archivu, či v paměti volarských německých rodáků.
Je jistě potěšitelné a zajímavé, že podle studií německých badatelů I. Jordana, M. Franka a P. Praxla je nejstarší přesně datovanou fotografií ze šumavského regionu záběr právě z Volar po požáru roku 1863. Jen málo mladší je snímek rodného domu Adalberta Stiftera v Horní Plané pocházející od vídeňského fotografa Johanna Schneidera... (celý článek)
Ne, nelekejte se, prosím! Nevolejte hasiče, ani nehledejte v černých kronikách! Tato událost je přeci jen trochu staršího data... 22. července 1863 smetl obrovský požár velkou část Volar z povrchu zemského. Tato smutná a tragická událost však nakonec paradoxně vlila obyvatelstvu novou sílu do žil – neb jak by řekl klasik:“co tě nezabije, to tě posílí“ a Volary vstávají coby "bájný Fénix z popela", aby za krátkých osm let byly povýšeny císařem Františkem Josefem I. na město!
Pojďme si připomenout tuto tragédii slovy spisovatele a lokálního historika Romana Kozáka: (článek...)
