ilustrace: Petr Pastrňák
rok vydání: 2006, vydání 1.
formát: 12x13 cm, 110 stran
ISBN 80-902707-9-4

Běžná cena: 99,- Kč

Dva spříznění poetičtí autoři napsali básně, které vycházejí z hlubokého souznění s šumavskou krajinou a z neustálého hledání absolutna... Zahloubáme-li se do veršů Ivy Košatkové a Romana Szpuka a necháme se unést jejich atmosférou a naléhavostí, ocitneme se v nitru šumavských hvozdů, vzpomeneme si na vůni tlejího listí, mlhu za měsíční noci a trýznivou vášeň v srdci... (celá anotace)

Iva Košatková se narodila 21. 3. 1980 v Českých Budějovicích. Roku 1998 maturovala na studijním oboru starožitník při Uměleckořemeslném učilišti v Praze. Pracovala jako dokumentátorka na oddělení Prehistorie a protohistorie Národního muzea a navštěvovala přednášky archeologie na ZČU FF v Plzni. Napsala autorské samizdaty sbírek Listí (1997), Smutné pozdní doteky (1999), V zasněženém trnkoví (2002), Město na břehu (2002), Oblázky ze dna (2003).

Roman Szpuk se narodil 4. 9. 1960 v Teplicích. V roce 1983 založil skupinu XXVI, tzv. společenství žité poezie. Od roku 1989 žije ve Vimperku. Pracuje jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově. Vydal básnické sbírky Otisky dlaní (1990), Ohrožen skřivanem (1994), Bludiště (1994), Hvězda závěť – výbor (1994), Vězňova oblaka (1997), Ker praskot (1997), Loučení na sever (1998), Usque ad Finem (1998), Atlas oblačnosti (2000), Troucheň (2002), Tancem pádu (2003), Macecha bouře (2003), pod pseudonymem Zuna Cordatová sbírku Pták brunát (2000). V současné připravuje nakladatelství Stehlík k vydání jeho poslední sbírku Chrámová studně.

ukázky: Iva Košatková – Rozervami:

                           Pocestné kalužiny
                           na dně černozem
                           tlející obraz
                           nebi zrcadlem

 V údolí Losenického potoka (Černého potoka)

                           V závětří tvého objetí
          
                            Podivná vzdálenost
                            mezi námi na dotek
                            tma v uzavřených zápěstích
                            zaseklá
                            rána po tvém objetí
                            otevřená svým ohanbím

                            Myjeme si navzájem svá těla
                            tý smýváš vodou načisto můj hřích v sobě
                            já tvé si nechám ve vlasech na ozdobu
                            až potáhnou mě městem
                            lidé na výslech
                            před svého Boha

                            Úzko z nenadechu
                            cestou proti větru
                            …
                            Kruhy na vodě
                            kruhy na vodě
                            po hozeném kamínku
                            tichá odpověď

                            uvnitř mě

Roman Szpuk – Pro obzor jdu si:
                         
                             Zazděná modlitebna

                             Před hořícím srdcem tma se nedovře.
                             Braňte svá světla v údolích; tam dole:
                             V pokusech vzepřít se jen řev,
                             krev šípků vytěžených z hnědi pole.

                             Zmrzlým potůčkem výš a výš k prameni,
                             slyším, jak pod nohou proud mi reptá,
                             užší a užší, až praskne, pramen do hlubin odletí,
                             ta zemská Luna, zazděná modlitebna!

                             A zdola jen štěkot lesem, když na smrt štvou.
                             Tu zhasím srdce. Přizvu mráz i pramen.
                             Ve skvrny mrtvého se mé básně rozlezou.
                             A Luna náhle upadne mi z ramen.

 V úplňku na vrcholu Boubína, noc 25. 11. 2004

                              Temný Tristan

                              Jen zmrzlými prsty ohniště oházet,
                              oházet srdce, co všechem žár pro sebe si nechá.
                              Ach, k čemu jsou mi končetiny? K čemu běh a let,
                              když na svém místě nepohnutě spěchá?

                              Co srdce tvé snad zapomnělo,
                              mé postihlo teď, stáhlas nit:
                              Ztrácí puls a opouští své tělo -
                              Ach, uvést tě domů: Opravdu tě zachránit!

                              Obláčku vzdálený. Krásný něžný blude.
                              Příčino mého neklidu,
                              dokud neschoulíš se u mne,
                              dokud nesklenu ti v hrudi tichou apsidu,

                               nepokojné mé srdce bude.
                               Ach, kdy už při obzoru přistaneš?
                               Temnou nocí připlul jsem ti s temným studem,
                               za rozbřesku zemřu s temným Tristanem,

                               až v nesmírnosti lásky,
                               kde na smrt nebudem už ohled brát.
                               Je jen z epizod: Ach, s kým
                               nám vyhasla ta oběžnice otřelá?

Z brzkého rána 11. 1.  2005. Z boubínské rozhledny jsem pozoroval
rozbřesk, vycházela Venuše a těsně u ní blikotal Merkur. Oči mé milé. Nic jiného jsem nevnímal.